Malá spisovatelka

Považuji se za naprostého milovníka rodinného seriálu Gilmorova děvčata. Co milovníka! Fanatika! A určitě nejsem jediná. Všechno začínalo tím, když jsem tento seriál sledovala hezky poctivě v televizi, tuším, že na Nově. A pak přišla éra stahování a vypalování, nechoďme kolem horké kaše a hoď po mně kamenem ty, který jsi nikdy nic nestáhl! Nejspíš by to byli jen moji němečtí přátelé, ale o tom až jindy. Když jsem jako dárek dostala několik cd se všemi sériemi, tetelila jsem se blahem. Jako mladá jsem se viděla v poctivé, trochu naivní a sociálně neohrabené Rory, teď jako starší mám zase více pochopení pro chaotickou a živelnou Lorelai. Knihu jsem dostala od své velmi dobré kamarádky (to slovo "nejlepší" se mi nějak příčí, připomíná mi první stupeň na základní škole...) i s věnováním, takže zůstane u mě v knihovně. Nejsem totiž jinak typ člověka, co by knihy hromadil, naopak miluji knihovny a ráda i knihy posílám dál. Ovšem tato tam po právu bude mít své místo. Mu...

Být matkou je v dnešní době dost těžké. Ne snad proto, že by děti byly horší, i když se to traduje. "To za našich časů nebývalo..." Děti jsou pořád stejné, jen doba se mění. Podmínky a nároky, a to na děti i na rodiče. Nedávno jsem zahlédla na Facebooku hezký text o tom, jak dřív měla matka jediný úkol - dítě dobře nakrmit a postarat se o něj. Dnes je těch nároků mnohem více a s rostoucími nároky roste i určitá nesnášenlivost vůči těm, kteří jim nevyhovují. A co mě dovede vytočit ještě více, je protichůdnost určitých doporučení.  Jako prvorodička jsem si to nechtěla připustit, ale ty názory mě hodně ovlivňovaly. Jsem svým způsobem perfekcionistka a nechtěla jsem chybovat. Vždy jsem měla vše perfektní, ke své spokojenosti a především podle pravidel. Nic jsem neošidila. A pokud ano, měla jsem proto velmi logický důvod.Nekojí Ale co teď? Nebyla jsem si jistá, lékař doporučoval něco, jiný lékař něco jiného, příručka úplný opak předchozích názorů a eko-matky na internetu vš...

Na nějakou dobu jsem se odmlčela a už název napovídá, co bylo důvodem. Zprvu těžkosti těhotenství a nakonec porod a následná péče o nového člena rodiny. Na úvod bych ráda zdůraznila, že naše dcera je rozhodně chtěná, narodila se zdravá a nejspíš mě netrápí žádné neobvyklé těžkosti. Ale nebyla bych to já, kdybych to neprožívala složitěji, neviděla problémy, kde jsou, nedělala si zbytečné starosti, netoužila po nedostižitelném perfekcionismu atd. A tak si potřebuji postěžovat. :) 1. Příručky Zakázat, zakázat. Aneb "já bych všechny ty internety zakázala". Opravdu by to tak bylo lepší. Jsem učitelka. A jako taková mám někdy pocit, že se na vše můžu teoreticky připravit. Že to prostě pak bude fungovat, dítě bude jak na tlačítka a nic mě nepřekvapí. Já přeci budu ta senzační a ideální máma a ještě budu mít kupu volného času. Zdokonalím se v angličtině, upevním svou němčinu, napíšu povídku jednu nebo dvě a nebo rovnou pět, zhubnu na váhu, kterou jsem neviděla už n...

Autorem této novely je Emil Hakl, vlastním jménem Jan Beneš. Za toto dílo získal v roce 2003 cenu Magnesii Litera. Mezi jeho další tvorbu patří díla Pravidla směšného chování, Skutečná událost a další.  SIDERRO. Emil Hakl. [obrázek]. Wikimedia Commons [online]. [cit. 2016-04-19]. Dostupné z: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Emil_Hakl.jpg. Zcela jednoduše lze říci, že kniha popisuje rozhovor otce a syna při jedné večerní procházce. V jejich rozhovoru se prolínají vzpomínky obou protagonistů, názory na svět, ženy a jiné. Vše je psáno z pohledu syna, který snad občas zápasí s pocitem viny, že svého otce zanedbává, na druhou stranu ho leccos na něm štve. I když mi mužský svět v tomto podání rozhodně není blízký, ten pocit zvláštní povinnosti vůči rodičům, i když my, jejich děti, už jsme dospělí, mi byl blízký. Přesto jsem nedokázala oběma hrdinům tolik rozumět, otec se cítí na prahu konce svého života, syn, čtyřicátník, kriticky hledí na své nerozvážné mládí. Vše...

Tak jsem to dlouho nevydržela a vyhledala jsem v knihovně poličku, která byla určena pro díla Jane Austen. A to jsem si myslela, že se k ní nevrátím. Pošmourné jaro mě ale dohnalo k těmto činům a já jsem zatoužila ještě jednou se začíst do podobně laděných romantických příběhů, ale ne různě zpracovaných, ovšem hezky do originálu. A rovnou přiznávám, že nezůstanu jen u této. Pýchu a předsudek jsem dosud znala jen ve filmovém zpracování s Keirou Knightley. Tuto herečku mám celkem v oblibě přestože mi občas přijde, že podivně pohybuje ústy v určitých situacích a při chůzi má ramena zvláštně vzadu a díky tomu jí její dlouhé štíhlé paže nehezky plandají za zády. Dobře, to jsem se nevyjádřila zrovna pozitivně, ale přímo mě to "praštilo" do očí ve filmu Pokání, kde má na sobě Keira nádherné zelené šaty a takto neelegantně se v nich pohybuje. Zde to jedna malířka na DeviantArtu hezky zvěčnila: NAJLAQAMBER. Keira Knightley. [obrázek]. DeviantArt  [online]. [cit. 2016-03-1...

Další knížka, která se objevila mezi novinkami při mé návštěvě knihovny po studiích. Upřímně jsem byla zvědavá. Útlá knížka s líbivým přebalem a na první pohled všeříkajícím názvem slibovala zajímavé čtení, možná prodchnuté myšlenkami, hodné k zamyšlení. Jméno autora mi bylo naprosto neznámé, ale to není v mém případě nic překvapujícího. Anotace slibovala příběh lososa, který byl odlišný od ostatních ve svém hejnu nejen vzhledem, ale i myšlenkami. Kniha vypráví o jeho cestě z moře do míst, kde se narodil, aby sám zplodil další lososí potomstvo. Autor Ahn Do-hyun se narodil v roce 1961 v Jižní Koreji a proslavil se především jako básník. Popularitu však získal i v próze právě díky tomuto poetickému dílu, které připomíná jakousi alegorii nebo ještě lépe moderní (až ekologickou?) bajku. Nechci prozrazovat celý děj, i když ten tu je velmi jednoduchý. Všichni známe z hodin přírodopisu podivný osud lososů, kteří se jako dospělí jedinci vhodní k páření vydávají na cestu proti proudu ...

Už je to celkem dlouho, co jsem si půjčila v knihovně nějakou knížku, rozuměj beletrii. Moje poslední roky života byly sice velmi vydatně čtenářsky naplněné, ale především odbornou literaturou v českém nebo německém jazyce. A když už se mi poštěstilo a mohla jsem zalovit v krásné literatuře, nebyla to volba, ale lov jednoho určitého kousku, který mi byl jinou osobou určen, tedy povinná četba. Už na střední škole jsem si zvykla psát čtenářský deník. Vlastně zprvu to byla povinnost, ale pro mě se to stalo zálibou. Při studiu na VŠ jsem v tom pokračovala dál, opět zčásti z povinnosti, ale i ze záliby. Spolužačky, spolužáky jsme totiž v našem oboru neměly, si ze mě trochu dělaly kvůli tomu srandu, že můj čtenářský deník pamatuje knihy pro všechny věkové kategorie. Trochu tomu tak bylo. Byla jsem na svůj čtenářský deník patřičně hrdá, ale postupem času kapku ztrácel smysl, když už jsem nikomu nebyla povinna interpretovat mnou přečtené knihy. Takže co s tím? Jako učitelka jsem se jednu ...