Na nějakou dobu jsem se odmlčela a už název napovídá, co bylo důvodem. Zprvu těžkosti těhotenství a nakonec porod a následná péče o nového člena rodiny.
Na úvod bych ráda zdůraznila, že naše dcera je rozhodně chtěná, narodila se zdravá a nejspíš mě netrápí žádné neobvyklé těžkosti. Ale nebyla bych to já, kdybych to neprožívala složitěji, neviděla problémy, kde jsou, nedělala si zbytečné starosti, netoužila po nedostižitelném perfekcionismu atd.
A tak si potřebuji postěžovat. :)
1. Příručky
Zakázat, zakázat. Aneb "já bych všechny ty internety zakázala". Opravdu by to tak bylo lepší.
Jsem učitelka. A jako taková mám někdy pocit, že se na vše můžu teoreticky připravit. Že to prostě pak bude fungovat, dítě bude jak na tlačítka a nic mě nepřekvapí. Já přeci budu ta senzační a ideální máma a ještě budu mít kupu volného času. Zdokonalím se v angličtině, upevním svou němčinu, napíšu povídku jednu nebo dvě a nebo rovnou pět, zhubnu na váhu, kterou jsem neviděla už několik let, budu jezdit na kole. Ha! Nikde se nepíše o tom, že pečuji o dítě, že?
Jenže podle knih to tak složité být nemělo.
Věděla jsem, jak pečovat o pupíček, jak koupat, teoreticky jak kojit, kdy přikrmovat, co dělat při horečce, jak dávat spát a jak to robátko nerozmazlit. Měla jsem skálopevnou vůli, že to vše zvládnu.
V těhotenství mě posedl podivný hormon klidu, jistoty a sebevědomí. Nikdy v životě jsem to nezažila. O to horší byl návrat do reality.
Nebudu se rozepisovat o těžkostech porodu. Prostě porod je porod a nikdy to asi nebude ta nejpohodovější chvilka v životě ženy. Vcelku ale můžu říci, že to mohlo být horší, že poporodní zotavení jsem měla báječné a že bolest se rychle zapomene (ne, fakt to není kec!). Neříkám, že bych si to chtěla každý týden zopakovat (obzvlášť s ohledem na to, jak dlouho jsem rodila), ale rozhodně to je jen začátek. To horší teprve přijde.
Ostatně to začalo už druhý den, kdy mi malá probrečela v náručí čtyři hodiny s drobnými přestávkami na krmení. První příznaky dalšího trápení, které zatím nebere konce. V knihách se kupodivu vůbec nepsalo o kolikách. Ano, psali tam, že dětský pláč je častý v prvních měsících, že je to způsob komunikace a jako takový by to rodič měl přijmout. Jenže to jsem ještě v náručí nedržela své dítě, které bylo modrorudé od hodinového řvaní, na hlavě mu nabíhaly žíly a já brečela s ním. Manžel byl lehce (haha) zaskočený, protože z návštěv porodnice toto nestihl postřehnout.
Knihy jsem zahodila a začala propadat webům jako Babyonline, Modrý koník, Kojení, psala jsem laktační poradkyni a hledala na sobě chyby. Copak opravdu neumím nakojit dítě tak, aby potom nezačalo zuřivě plakat a svíjet se jako had?
Koupila jsem jedny kapičky, koupila jsem druhé kapičky, podložila jsem postýlku, chovala jsem jednu hodinu, dvě hodiny, tři hodiny a dělala u toho psí kusy, zkusila jsem fenyklový čaj, heřmánkový čaj, jinou směs pro kojící ženy, nahřívala polštářek, cvičila s dcerou tak i onak, koupila vak a chovám miminko téměř neustále. Výsledek? Budou to dva měsíce a já se pomalu smiřuji se situací. Dítě nespí podle příručky, je téměř neustále nošeno (což je přeci špatně!), já necvičím, nevzdělávám se, ale spíš hysterčím.
Kojit očividně zvládnu, když dcera přibývá. Koliky patří k životu. Mohu jen závidět maminkám, co to nezažily, a říkat si, že jsem si to už vybrala. (Haha, pak prý přijdou zuby.)
Ale především bych neměla neustále přemýšlet, kde je chyba. Je to prostě stav a já se ho budu snažit zlepšovat, nebo aspoň zmírňovat to negativní.
2. Scifi jménem kojení
Kojení je to nejlepší, co pro své dítě můžete udělat. Rozhodně s tím souhlasím, navíc je to velmi pohodlné, když jde vše podle plánu. Nemusím řešit teplotu mléka, vyvařovat lahvičky, odměřovat a spekulovat, kolik toho malá vypije. Prostře přiložím a jedeme.
Prostě...
Tak prosté to rozhodně není, což jsem postupně zjistila. (Přitom to u švagrové vypadalo tak jednoduše, ach, jak já jsem naivní.)
První problém je přiložení. Miminko by to asi mělo umět přirozeně, ale hodně se na tom dá zkazit. Čtenáři, neurážej se, že o tom tak upřímně mluvím, ale ty mé bradavky po týdnu kojení vypadaly fakt hrozně. Naštěstí to se napravilo.
Technika celkově je dost ... Šílená. Obrázky sice vypadají opět jednoduše, ale není to jen tak držet dítě ve správné poloze.
A jak často kojit? A z obou prsů nebo z jednoho?
Každý řekne něco jiného a na závěr si přečtu článek, který řekne, že kojení nemá pravidla. Bezva. Něco pro mě. Fakt.
Do toho všeho vám rozhodně odvahu a motivaci dodá fakt, že vaše dítě se chvíli po kojení hezky poblinká. (A pak přijde ten zmíněný řev.)
Je snadné tak kojení vzdát, navíc se na vás leckdo dívá jako na neschopnou matku, když neumíte kojit.
Nu, nevzdala jsem to, kojím dál, ale opravdu to není tak přirozeně jednoduché. Možná je chyba ve mně, ať si, tak nejsem přirozeně dobrá matka.
3. My life is over...
Samozřejmě, že v šestinedělí se dostavilo slabých chvilek hned několik. A pak přišly do hlavy takové myšlenky jako "jaké by to bylo, kdyby tebe, prtě, nebylo". Uvažovala jsem zcela reálně, jak bych si teď užívala, chodila do práce, popíjela, jedla si, co bych chtěla, spala celou noc a další a další "drobnosti", které mi teď trochu hatí život.
Zcela reálně jsem uvažovala, zda bych byla tak hrozná, kdybych dítě neměla. Nebo kdybych měla jen jedno.
A zcela reálně nad tou druhou variantou stále uvažuji.
Ano, možná sobecké, možná se to změní (doufám!), ale upřímně... Jsou chvíle, kdybych se lusknutím prstů chtěla stát nezávislou ženou, na které nikdo nezávisí. Ani ten malý uzlíček, co teď konečně ve vaku zabral, vyhodil spokojeně dudlíček a roztomile spinká...
Komentáře
Okomentovat