Přeskočit na hlavní obsah

Čtenářský deník: Ruda královna




Už je to nějakou dobu, co jsem četla pěkně fantasy. Vlastně abych byla upřímná... Přečetla jsem si jako mladý dospělec Tolkiena a Sapkowského a nedovedla jsem najít nic, co by se jim mohlo rovnat.
Časem se nejspíš mé nároky snížily nebo se projevil vliv kojení na mozkovou kapacitu. Každopádně jsem přečetla třídílnou teen fantasy o andělovi na Zemi a dala jsem to úplně v pohodě. I když, jak je vidno, ani název mi v hlavě nezůstal, takže tak velký dojem to na mě opravdu neudělalo.
A pak mi do ruky přišla Rudá královna. Neměla jsem velká očekávání, ale kupodivu jsem měla čas. Zhruba pětkrát denně po 15-20 minutách. Naučila jsem se bravurně zvládat polohu na kojení i na otáčení stránek.

A k závěru jsem se dopracovala velmi rychle.

Příběh se odehrává ve světě Rudých, obyčejných smrtelníků s rudou krví, a jejich pánů Stříbrných, kteří jsou nadáni nadpřirozenými schopnostmi. Nespočet stříbrných rodů, přičemž každý rod má svou schopnost, a nad nimi jejich král a královna. Krutí a chladní. Mají svá skvělá města, kde Rudí, ale jen někteří z nich, smí sloužit. Ti ostatní žijí v chudých vesnicích, živí se různě. A ti největší nešťastníci končí na frontě.

Do tohoto světa čtenáře vpraví příběh Mare Barrow, která si za každého bratra, jenž odejde na frontu, dává do ucha náušnici. Její sestra jako jediná pracuje přímo pro Stříbrné, a to jako švadlena. Jenže shodou náhod, které si Mare dává za vinu, je její sestra zraněna na ruce, a to takovým způsobem, že přichází o práci.

Místo sestry začíná pro Stříbrné pracovat Mare. A při jedné palácové události, kdy se dcery všech stříbrných rodů předvádějí, aby si princ zvolil novou budoucí královnu, se ukáže, že Mare je sice Rudá, ale vládne podobnou schopností jako Stříbrní. Ona konkrétně ovládá blesk.
Aby nevznikly pochybnosti, je Mare donucena vystupovat jako ztracená dcera jednoho ze stříbrných rodů. Rudá dívka poznává intriky stříbrného dvora a získává zkušenosti, jak ovládnout svou schopnost a jak bojovat. Především ale zjišťuje, kdo je Šarlatová hlídka, uskupení Rudých, kteří se snaží svrhnout nadvládu Stříbrných. Mare se k nim připojuje a plánuje s nimi revoluci, do které zapojuje i mladšího z princů, Mavena.

Při závěrečné bitvě je však Maven zrazuje, stejně jako zrazuje svého nevlastního bratra Cala, který se stává vyhnancem a otcovrahem. Mare i Cal prchají z města a Šarlatová hlídka se zdá rozprášena.

Příběh možná připomíná leckteré jiné náměty, ale zpracování rozhodně nebylo špatné. Děj měl spád, nechybělo překvapení, napětí. Vše, co by v teen fantasy mělo být. Za mě rozhodně doporučení-hodné, protože už jsem četla horší věci! :)

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Čtenářský deník: O rodičích a dětech

Autorem této novely je Emil Hakl, vlastním jménem Jan Beneš. Za toto dílo získal v roce 2003 cenu Magnesii Litera. Mezi jeho další tvorbu patří díla Pravidla směšného chování, Skutečná událost a další.  SIDERRO. Emil Hakl. [obrázek]. Wikimedia Commons [online]. [cit. 2016-04-19]. Dostupné z: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Emil_Hakl.jpg. Zcela jednoduše lze říci, že kniha popisuje rozhovor otce a syna při jedné večerní procházce. V jejich rozhovoru se prolínají vzpomínky obou protagonistů, názory na svět, ženy a jiné. Vše je psáno z pohledu syna, který snad občas zápasí s pocitem viny, že svého otce zanedbává, na druhou stranu ho leccos na něm štve. I když mi mužský svět v tomto podání rozhodně není blízký, ten pocit zvláštní povinnosti vůči rodičům, i když my, jejich děti, už jsme dospělí, mi byl blízký. Přesto jsem nedokázala oběma hrdinům tolik rozumět, otec se cítí na prahu konce svého života, syn, čtyřicátník, kriticky hledí na své nerozvážné mládí. Vše...

Čtenářský deník: Rozum a cit. Jane Austenová v jednadvacátém století

Už je to celkem dlouho, co jsem si půjčila v knihovně nějakou knížku, rozuměj beletrii. Moje poslední roky života byly sice velmi vydatně čtenářsky naplněné, ale především odbornou literaturou v českém nebo německém jazyce. A když už se mi poštěstilo a mohla jsem zalovit v krásné literatuře, nebyla to volba, ale lov jednoho určitého kousku, který mi byl jinou osobou určen, tedy povinná četba. Už na střední škole jsem si zvykla psát čtenářský deník. Vlastně zprvu to byla povinnost, ale pro mě se to stalo zálibou. Při studiu na VŠ jsem v tom pokračovala dál, opět zčásti z povinnosti, ale i ze záliby. Spolužačky, spolužáky jsme totiž v našem oboru neměly, si ze mě trochu dělaly kvůli tomu srandu, že můj čtenářský deník pamatuje knihy pro všechny věkové kategorie. Trochu tomu tak bylo. Byla jsem na svůj čtenářský deník patřičně hrdá, ale postupem času kapku ztrácel smysl, když už jsem nikomu nebyla povinna interpretovat mnou přečtené knihy. Takže co s tím? Jako učitelka jsem se jednu ...