Přeskočit na hlavní obsah

Čtenářský deník: Rozum a cit. Jane Austenová v jednadvacátém století

Už je to celkem dlouho, co jsem si půjčila v knihovně nějakou knížku, rozuměj beletrii. Moje poslední roky života byly sice velmi vydatně čtenářsky naplněné, ale především odbornou literaturou v českém nebo německém jazyce. A když už se mi poštěstilo a mohla jsem zalovit v krásné literatuře, nebyla to volba, ale lov jednoho určitého kousku, který mi byl jinou osobou určen, tedy povinná četba.
Už na střední škole jsem si zvykla psát čtenářský deník. Vlastně zprvu to byla povinnost, ale pro mě se to stalo zálibou. Při studiu na VŠ jsem v tom pokračovala dál, opět zčásti z povinnosti, ale i ze záliby. Spolužačky, spolužáky jsme totiž v našem oboru neměly, si ze mě trochu dělaly kvůli tomu srandu, že můj čtenářský deník pamatuje knihy pro všechny věkové kategorie. Trochu tomu tak bylo. Byla jsem na svůj čtenářský deník patřičně hrdá, ale postupem času kapku ztrácel smysl, když už jsem nikomu nebyla povinna interpretovat mnou přečtené knihy. Takže co s tím?
Jako učitelka jsem se jednu dobu také setkala s pojmem čtenářský deník, a to u mých žáků. Sice jsem neměla dlouhý čas k tomu, abych je naučila zpracovávat obsah knih podle svých představ a vhodně k jejich věku a psychické zralosti, ale neuniklo mi, jak žáci s oblibou vyhledávají obsahy na internetu. Většinou to pro ně nebyl žádný problém, ovšem přenést informace do vlastního zpracování bylo už horší. Nešvar nejen dnešních dětí, ale i mnoha mladistvých studentů, je fakt, že neumí zpracovat informace. A především děti určitý text prostě označí, zmáčknou ctrl+c, skočí do Wordu a poté přidají ctrl+v. Ti bez tiskárny vezmou propisku a text jako za starých časů opíšou. Všichni z nich však jsou přesvědčeni, že jejich vyučující je naprostý idiot a nepozná na textu, který je plný složitých souvětí a slov sečtělého člověka, že jej nenapsal jeho žák, který se ani neumí plynule omluvit v rodném jazyce. Ach, ta naivita...
Takže bych vlastně neměla nic takového jako čtenářský deník na internetu vyvěšovat, ne? :) Mám však dojem, že to chci udělat právě proto, aby mezi nepřeberným množstvím zdrojů, které děti mají k dispozici, byl i ten můj, za který se můžu zaručit. A hlavně - nepíšu to pro ně, ale pro sebe, protože si ráda utřiďuji myšlenky z četby (ale nic velkolepého nečekejte) s možností se kdykoliv k tomu vrátit. 

Vraťme se ale k té návštěvě knihovny... Celkem dlouho jsem váhala, co si vlastně půjčit. Můj sen je přečíst si všechna zásadní díla v rámci vývoje literatury - od řeckých dramatiků po moderní spisovatele dnešní doby. Jenže po úseku povinné četby jsem zjistila, že na to absolutně nemám chuť. Snad je to jen momentální stav. A ano, opravdu nemám všechna zásadní díla načtená, i když bych nejspíš měla. Jenže podle mého k některých dílům musí člověk dozrát. I proto jsem stále nečetla Babičku a ještě dlouho se jí hodlám vyhýbat. Však on přijde čas...
A tak jsem se na to tentokrát vrhla jinudy. Při studiu do nás hustili nejprve zlatou klasiku, až se nakonec v posledním ročníku naši učitelé zlobili, že neznáme žádnou aktuální literaturu. Je těžké jim vyhovět... Ale dalo mi to myšlenku. Prošla jsem si některé udělované ceny a zaměřila se protentokrát na Magnesii literu (zase jsme u ní...). V rámci vyhledávání v archivu jsem si sepsala pár zajímavých publikací a vyrazila na lov podle svého gusta.

A při tom všem jsem šla kolem staré, známé police "Novinky". Samozřejmě jsem ji celou prošmejdila a s úsměvem jsem vzala do ruky titul Rozum a cit, Jane Austenová v jednadvacátém století. Měla jsem tu neochvějnou chuť na něco lehkého, co s radostí zhltnu i v šest ráno, když mě vlak odváží do práce. A v tomto ohledu jsem rozhodně kápla na dobrou knihu. Rovnou přiznávám, že původní dílo od Jane Austen jsem nečetla a nejsem si jistá, zda budu číst. Znám příběh z hodin literatury, viděla jsem film, kterému ovšem nepřikládám příliš důležitosti, a to je tak celé. Jane Austen prostě nebyla a nebude Virginia Woolf, ale stále je to spisovatelka, která má i dnes co říci.

Joanna Trollope, anglická spisovatelka a autorka této knihy, je dámou narozenou v roce 1943, která publikovala knihy pod svým jménem nebo pod pseudonymem Caroline Harvey. V rámci svého projektu Jane Austen vydala zatím jen tuto knihu. Její dílo do češtiny přeložily Alžběta Slavíková Hesounová a Vlasta Hesounová.
Jak už to u některých knih bývá, zadní část přebalu je doplněná o útržky z recenzí. S něčím souhlasím: "Zábavné a radostní čtení..." (Sunday Times). S něčím příliš souhlasit nemůžu: "[...]kniha [...] je dokonce ještě čtivější než originál." (The Times). Jak jsem se už snažila naznačit, originál jsem nečetla, ale moc si nedovedu představit, že je tato kniha čtivější.
To, co mělo být nejspíš největší zajímavostí knihy, tedy spojení romantického tématu s naší dobou, se pro mě ukázalo jako největší slabina. Příběh, který proslavila jiná autorka, podle mě chybu nemá. (A ten originál bych si vážně měla přečíst, abych mohla dokonaleji porovnat.) Romantická povaha některých hrdinek se mi zdá poněkud těžko uvěřitelná v dnešní době, ale budiž. Prostředí, které je představeno, tedy stará anglická sídla, která se dědí, mi přijdou jako úzkostlivé přilnutí k předloze. Asi jsem si představovala, jak zůstane hrubá dějová nit, která dostane celistvě novou tvář. Místo toho se člověk pohybuje ve zkostnatělé společnosti, která drží 200 let staré tradice, což je dnešnímu člověku vzdálené stejně jako fantaskní pohádka. 21. století je tedy připomenuto maximálně léčebnou, mejdany, ale především elektronikou v celkem jednotné podobě "psala smsku, hledala na Facebooku, psala e-mail" apod. Veškeré toto propojení mi přijde velmi nucené, nefungující, příliš na sebe upozorňující. 

V tomto ohledu jsem rozhodně čekala něco jiného. Větší propracovanost, různé nástiny dnešního života a jeho vztahových problémů. Místo toho v této knize zůstalo víc z Jane Austen, než bych si přála. Přišlo mi to poté jako takové ty fanfikce "spisovatelek", které jsem i já sama s oblibou tvořila.

Ovšem nedá se říci, že by se kniha nečetla sama. Je to poutavé, svižné čtení, které jistě potěší ženskou duši, aniž by se musela cítit trapně, co to zase čte.

Zdroje:



Wikipedia contributors. Joanna Trollope. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-[cit. 2016-02-22]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Joanna_Trollope#The_Austen_project

TROLLOPEOVÁ, Joanna. Rozum a cit: Jane Austenová v jednadvacátém století.1. Voznice: LEDA, 2015. ISBN 978-80-7335-404-6.




Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Čtenářský deník: Ruda královna

Už je to nějakou dobu, co jsem četla pěkně fantasy. Vlastně abych byla upřímná... Přečetla jsem si jako mladý dospělec Tolkiena a Sapkowského a nedovedla jsem najít nic, co by se jim mohlo rovnat. Časem se nejspíš mé nároky snížily nebo se projevil vliv kojení na mozkovou kapacitu. Každopádně jsem přečetla třídílnou teen fantasy o andělovi na Zemi a dala jsem to úplně v pohodě. I když, jak je vidno, ani název mi v hlavě nezůstal, takže tak velký dojem to na mě opravdu neudělalo. A pak mi do ruky přišla Rudá královna. Neměla jsem velká očekávání, ale kupodivu jsem měla čas. Zhruba pětkrát denně po 15-20 minutách. Naučila jsem se bravurně zvládat polohu na kojení i na otáčení stránek. A k závěru jsem se dopracovala velmi rychle. Příběh se odehrává ve světě Rudých, obyčejných smrtelníků s rudou krví, a jejich pánů Stříbrných, kteří jsou nadáni nadpřirozenými schopnostmi. Nespočet stříbrných rodů, přičemž každý rod má svou schopnost, a nad nimi jejich král a královna. Kr...

Čtenářský deník: malá máma

Asi bych se měla přiznat rovnou, že jsem nějak tím svým mateřstvím posedlá. Ale opravdu - zvládla jsem krutou střední školu a svou vlastní divnou pubertu. Zvládla jsem vysokou školu, kde jsem marně doufala, že některé dětinskosti se už konat nebudou a že mám kolem sebe inteligentní jedince. Haha. A zvládla jsem úspěšně vstoupit do manželství a pořídit dům. Jenže to všechno je nic, když nevíte, jaké je to mít dítě. Tím chci říci, hluboká úklona všem matkám. Obzvláště těm, kteří ví, jaké je to mít řvoucí dítě! Takže když se pak setkám s nějakou literaturou, ideálně zábavnou, na téma mateřství, automaticky po ní sahám. Nejspíš toho nemám dost, asi nějaká, můžeme už říci, že profesní, deformace. Jenže ne každá mě tak osloví. Třeba taková kniha Prvootec. Nestává se mi často, že bych knihu odložila, ale tady jsem to udělala po pár kapitolách. Sice jsem se opravdu těšila na pohled otce, na jeho dojmy, když ten můj, ne otec, ale muž, zcela chlapsky o svých niterných pocitech...

Rodičovské plky: Kiss syndrom

Tentokrát to bude jiné. Nebudu se snažit nic nadlehčovat, zesměšňovat. Píšu bohužel o věci, která mně a manželovi nadělala spoustu vrásek na čela a naši dceru notně potrápila. Kiss-syndrom. Když si toto heslo zadáte do vyhledávače, tak ještě před rokem by vám vyjelo jen pár stránek v češtině. Pár opravdu něco říkajících a pár absolutně nic neříkajících.  Dnes je těch webů trochu více, ale stále žádná sláva. Já sama dostala tip na toto onemocnění u mé dcery na proklatém mateřském webu Modrý koník:  http://annakohutova.cz/kiss-syndrom-zraneni-novorozencu-o-kterem-se-nemluvi/ Řekla bych, že je to jeden z nejucelenějších článků, co jsem tehdy našla. A dost mě vyděsil. Spoustu z toho, co se tam psalo a píše, na naši dceru sedělo: náklon hlavy, problémy s kojením, nespokojenost na bříšku (a to i v tak oslavované poloze na tygříka), špatný svalový tonus (viditelná asymetrie), preferování jednoho prsa při kojení, preferování jedné strany (ruka, noha i bok) při pohyb...