Být matkou je v dnešní době dost těžké. Ne snad proto, že by děti byly horší, i když se to traduje. "To za našich časů nebývalo..." Děti jsou pořád stejné, jen doba se mění. Podmínky a nároky, a to na děti i na rodiče.
Nedávno jsem zahlédla na Facebooku hezký text o tom, jak dřív měla matka jediný úkol - dítě dobře nakrmit a postarat se o něj. Dnes je těch nároků mnohem více a s rostoucími nároky roste i určitá nesnášenlivost vůči těm, kteří jim nevyhovují. A co mě dovede vytočit ještě více, je protichůdnost určitých doporučení.
Jako prvorodička jsem si to nechtěla připustit, ale ty názory mě hodně ovlivňovaly. Jsem svým způsobem perfekcionistka a nechtěla jsem chybovat. Vždy jsem měla vše perfektní, ke své spokojenosti a především podle pravidel. Nic jsem neošidila. A pokud ano, měla jsem proto velmi logický důvod.Nekojí
Ale co teď? Nebyla jsem si jistá, lékař doporučoval něco, jiný lékař něco jiného, příručka úplný opak předchozích názorů a eko-matky na internetu všechny pomluvily a viděly věc naprosto jinak. Jak mám jednat já? Jak se mám rozhodnout? A hlavně... Co je nejlepší?
Nejhezčí rada - naslouchej svému dítěti.
Ok, řve a řve.
Dobře, teď trochu zjednodušuji, ale zdálo se mi, že tato rada má fungovat na vše, jen ne na mě. Fakt jsem se snažila, ale kdybych vše na sto procent podřídila svému dítěti, tak bychom fungovali asi takto: hodinu bychom si hráli, deset minut spali a pořád jedli. Pořád. Tu a tam přebalili. A raději vůbec nepřevlékali.
Ne, fakt se nedá naprosto naslouchat dítěti. :) Jenže to jsem celá já, vše beru moc vážně.
(Výše uvedené řádky jsou lehkou nadsázkou. Poslední dobou se mi stává, že ji okolí nepochopí, především jiné matky.)
A tak jsem se zkusila víc spolehnout na sebe. A zjistila jsem, že čím dál víc se vzdaluji tomu, co jsem si myslela, že se skrývá za pojmem "dobrá matka".
Tak například:
1. Nekojím na požádání.
Ten tříhodinový režim, který mě naučili v nemocnici, se mi taky ne vždy zdál vhodný, ale chtěla jsem mu důvěřovat. Miluji řád a chtěla jsem ho vnutit i prckovi. Teď už bych to udělala jinak. Nestresovala bych se tolik, že místo tříhodinového odstupu bude dvou a půl hodinový, nebo dvou hodinový a někdy i jednohodinový. Prostě někdy se to tak stane, přihodí. Na pravidelnost bude ještě čas. Ovšem rozhodně jsem nechtěla být živý dudlík. Chápu sociální kontakt, ale stejně tak nevidím nic zlého na dudlíku, i když jsem se toho zprvu obávala, jako spousty věcí. Ale nakonec - sání nám to nezkazilo, zuby také rostou dobře, dudá jen na spaní, v kočárku (kde spí) a v autě (kde většinou spí). A mně se aspoň trochu ulevilo. Dudlík je sice zase jiný bič, kdo podával tak stokrát v noci ubrečenému miminku upadlý dudlík, ten to dobře zná, ale plně bych ho neodsuzovala.
2. Nehodlám kojit do dvou, tří, čtyř let.
Tak asi... Zprvu jsem myslela, že do těch dvou ano, teď už si nejsem jistá. Prcek omezil denní kojení natolik, že jde jen o formalitku dvakrát denně. Noční kojení jsme odbourali v deseti měsících. Nebralo to konce a viz první bod, takže si muž vzal dovolenou a udělali jsme radikální řez. Pokud náš drobek utrpěl nezvratnou psychickou újmu, má úžasný poker face. První noc chvíli plakal, další noci se už budil jen klasicky na dudlíček. Celkově počet buzení klesl a já si konečně mohu dát bez výčitek sklenku vína. A že jsem to potřebovala!
A proč jsem zmiňovala kojení do tří, či čtyř let? Dočetla jsem se, že ideální je, když kojím do samoodstavení dítěte. (Takže třeba do deseti? Promiňte, ale fuj.) A dobré je, když vás starší ratolest rozkojí pro novorozence... Asi si staršího prcka přibalím s sebou do porodnice.
No, některé věci prostě nedávám... Jenže když to neudělám, jsem opravdu hrozná, hrozná matka. (!)
3. Nepodávám jen vařené bio příkrmy.
Ale klidně podám i skleničku. Ideální na cesty, když jsme s příkrmy začínali a drobek toho ještě nesnědl tolik, když jsem prostě nestíhala.
Proč ano? Bio zelenina... No, nevěřím všemu. A kupodivu je to docela drahé. :) Bio zelenina ze zahrádky, určitě. Obzvlášť když bydlíme mezi poli, která jsou práškována. Bio jako hrom.
Oproti tomu sklenka je kontrolována. Musí být. Není to určitě tak super jako čerstvá strava, ale jako výjimka (výjimka také kvůli ceně) je to naprosto vyhovující a fakt si už kvůli tomu trhat vlasy nebudu.
4. Asi budu cukrovat a solit.
Ne samozřejmě teď. :) Prckovi táhne na rok a sůl a cukr opravdu nepotřebuje. A to až do takové míry, že nemá ani piškoty, modlu dětského stravování. Peču mu vlastní sušenky, teď vedou mrkvové. To jsem ale eko-bio!
Ovšem donekonečna se tomu vyhýbat nechci. Proč? Přijde do školky, školy, půjde do školní jídelny... Nechci, aby se stravoval jako puritán, ani jako prase. Ani mi s mužem nejsme super zdraví strávníci, ale prostě, všeho s mírou. Jinak se nám po nástupu do kolektivu osype z první paštiky a salámu, co dostane. Nebo ze špekáčku! A dva špekáčky za půl roku ještě nikoho nezabily. Doufám. :)
5. Očkuji.
Děs, běs, hrůza. Mé dítě bude mít nejspíš trvalou újmu.
Prcek hodně brečel. Fakt hodně. Takže jsem pochopitelně pochybovala, jestli za to nemůže očkování. A že jsem hrozná, že jsem očkovala, že jsem se rozhodla takto chránit své dítě!
Ale nakonec se ukázalo, že problém je úplně někde jinde. O tom ale jindy a v jiném příspěvku.
Každopádně... Nechci nijak shazovat diskusi o očkování. Vůbec ne. Je dobré o tom mluvit a snažit se zmírnit vedlejší účinky vakcín. Je dobré tvořit imunitu dětí i jinak, ale je dobré si uvědomit, že díky očkování některé nemoci zmizely z povrchu zemského a momentální neproočkovanost nejmladší generace tyto nemoci opět vrací zpět. Na rovinu přiznávám, že v tomto oboru nejsem rozhodně kovaná, ale kdyby lékaři byli víc komunikativní a matky méně hysterické, určitě by se nějaká zlatá střední cesta našla.
Náš pediatr je naštěstí velmi rozumný, vše klidně vysvětlí, vyslechne mé obavy, poradí, dá mi čas na rozmyšlenou. Nic nenutí, jen říká, co je povinné a jak se to dá vzít, co on může za vakcínu nabídnout. Jsem za něj v tomto ohledu ráda, je to prostě kliďas.
A pokud mám být konkrétní - naočkovali jsme hexavakcínu a pneumokoky.
6. Pouštím prckovi TV.
V tomto jsem byla zprvu velmi zásadová. Nikdy žádná TV, mobil, nic. Dobře, ne nikdy, ale hoooodně dlouho ne. Aspoň do patnácti. Do deseti. No tak aspoň do tří let!
Ha! Vydrželo mi to asi půl roku. První přišel mobil. Nejdřív se prďolovi líbilo, když s někým hovořím, když na něj z telefonu mluvila babička, děda nebo táta.
Pak přišla na řadu televize. Písničky. Zvítězila Fíha tralala (ta tedy i u nás) a Čiperkové (ti tedy u nás ne...). Nic jiného ho nebere, takže i když televize běží, prcek mi raději podává knihu. Och, je sečtělý už v tak raném věku. :)
Asi i tady bude platit všeho s mírou. Proč bych nepustila písničky, když jsou fajn, malý u toho dělá paci, paci a společně tancujeme. Že by sledoval televizi hodinu denně, to ne. Ale když nutně potřebuji zaběhnout otevřít branku pošťákovi a venku je -12, tak to Fíha jistí. Díky!
7. Naprosto špatně manipuluji s dítětem.
Naše mimi vykazovalo odmala poněkud zvláštní chování. V náručí řvalo a řvalo. V postýlce řvalo, v kočárku řvalo. U prsa řvalo. A pak odpadlo. No, prdíky to nakonec ani tak nebyly, ale na vině byla krční páteř.
Každopádně v té době se mi do ruky dostala knížka proslavené peřinkářky Kiedroňové. Když pominu fakt, že mě děsily obrázky, které připomínaly doby minulé, byla jsem po přečtení na odstřel. Všechno špatně. Tedy u mě, ne u ní, pochopitelně. Od narození jsem své mimi trvale poškodila tím, že jsem si už na něj dovolila sáhnout. Byla jsem totálně zdeptaná.
Naštěstí v takových chvílích při mě stojí můj muž, který knížku zahodil, odvedl mě k lékaři, ne k psychiatrovi, ale k fyzioterapeutovi našeho prcka, a ejhle... Všechno není tak dramatické.
A tak naše mimi odříhávalo dál přes rameno. Ne v tygříkovi, ve kterém poblilo celou podlahu. V desátém měsíci prcek stále neseděl, ale už jsme chovali vertikálně. Zkuste si klubíčkovat takového obra. A spoustu dalších věcí jsme zanedbali a porušili.
Samozřejmě nejsem zastáncem chodítek a třesení dítěte. Snažím se neposazovat, i když s velkým děckem, které stále nesedí samo, přestože už to fakt je jen kousíček, je těžké se udržet a leckdy mu sama nevědomky nabídnu pozici, ze které se snadno vyšvihne do sedu.
Ale... My taky žijeme. (Tak to přesně řekl ten pan doktor!)
8. Říkám důrazné "ne" a plácnu i přes ručičku.
Četla jsem Nevýchovu. Četla jsem Aha!Rodičovství. Rozhodně mě inspirovaly, ale některé věci si prostě dělám po svém. Podle těchto publikací tím tedy zničím svůj vztah k dítěti... No, já si myslím, že ho hlavně ochráním, aby se nepřizabilo.
Především, když něco pálí, píchá nebo jinak ubližuje, či by mohlo ublížit tím, že to na drobka svou velkou vahou spadne, zavelím "ne". Případně "ne, je to au, au". Prcek velmi dobře ví, co to znamená, ale je to znamenitý pokušitel. Občas se u toho řehtá, občas jen sleduje, jak reaguji.
Snažím se, aby mi nepřetekly nervy. Stane se to jen ve chvíli, kdy mu už málem žehlička skončí na hlavě. To mám opravdu tik v oku.
Jinak ale po zhruba třetím "ne" dojde k lehkému plácnutí přes ručičku a odnesení z válečné zóny. Prcek stáhne pusinku do podkovičky, začne řvát, spatří novou hračku a je v klidu.
Toliko k mé výchově.
(Případně se na mě malý vyčítavě podívá a znovu natáhne ruku k nedovolenému předmětu. Pak tedy vysvětluji, i když si o tom tak trochu myslím svoje. :D)
Asi bych dala dohromady ještě víc prohřešku, ale myslím, že už tak je to dlouhý seznam s dlouhými plky, že není třeba ho natahovat donekonečna. :)
Mateřství zdar!
Komentáře
Okomentovat