Přeskočit na hlavní obsah

Čtenářský deník: Od Gilmorových děvčat ke Gilmorovým děvčatům (a všechno mezi tím)

Považuji se za naprostého milovníka rodinného seriálu Gilmorova děvčata. Co milovníka! Fanatika! A určitě nejsem jediná.
Všechno začínalo tím, když jsem tento seriál sledovala hezky poctivě v televizi, tuším, že na Nově. A pak přišla éra stahování a vypalování, nechoďme kolem horké kaše a hoď po mně kamenem ty, který jsi nikdy nic nestáhl! Nejspíš by to byli jen moji němečtí přátelé, ale o tom až jindy.

Když jsem jako dárek dostala několik cd se všemi sériemi, tetelila jsem se blahem. Jako mladá jsem se viděla v poctivé, trochu naivní a sociálně neohrabené Rory, teď jako starší mám zase více pochopení pro chaotickou a živelnou Lorelai.
Knihu jsem dostala od své velmi dobré kamarádky (to slovo "nejlepší" se mi nějak příčí, připomíná mi první stupeň na základní škole...) i s věnováním, takže zůstane u mě v knihovně. Nejsem totiž jinak typ člověka, co by knihy hromadil, naopak miluji knihovny a ráda i knihy posílám dál. Ovšem tato tam po právu bude mít své místo.

Musím říci, že teď jako matka se ke čtení dostávám velmi těžko. A někdy na to nejsou už vůbec síly. Ovšem na vyprávění Lauren Graham jsem se těšila. A ... Nevím, jak to popsat, ale prožila jsem i trochu zklamání.
Vím, že někteří herci, pokud si tedy nedělají legraci, si stěžují, že jejich fanoušci je stále vidí ve své roli. Obzvlášť herci padouchů tím můžou velmi trpět. Domnívám se, že sama taková nejsem, spíš mě zajímá, jaký je ve skutečnosti ten herec. Podobá se své postavě? Nebo je úplně odlišný? Jaké to pak pro něj bylo hrát někoho tak jiného, než je on sám?
V knize Lauren jsem měla pocit, že jí nejspíš roli Lorelai ušili na tělo. O tom asi hodně herců sní, ovšem já tak nějak nechtěla mluvit s Lorelai (to bych si stále asi raději vybrala Rory), ale chtěla jsem mluvit s Lauren. Nebo ji aspoň nechat ze změti písmenek ke mně promlouvat.

Nebudu popírat, že vyprávění o jejím původu mě zaujalo. Fakt, že těžký vzestup herečky není jen součást hollywoodských filmů, ale opravdová realita, mě také bavila. Nedokážu si představit, že bych sama měla několik drobných zaměstnání, která by mě vytížila od rána do večera a někdy i zase do dalšího rána, abych si vůbec byla schopná zaplatit byt. Šílené, co lidé udělají pro splnění "amerického" snu.
Nikdy jsem v Americe nebyla, ale pár Američanů jsem poznala. A vždy mi přišli v jednom stejní, především dívky. Velmi emotivní lidé. Tak emotivní, až si říkáte, že to snad není možné, že si z vás dělají srandu. Pak se těmi jejich emocemi necháte strhnout a večer si mnete bolavé tváře od počtu grimas, které jste za tu dobu stihli ve společnosti Američanů vytvořit. A držet!


No, k tomu se úplně odkaz na přebal knihy hodí...
A stejně tak pro mě až vypjatá citovost je v mých očích pro Američany typická určitá sounáležitost, dobré cítění... Prostě nevím, jak to popsat, ale ve své práci vidí, jak to všechno bylo až magické.
???
Třeba jen kolem natáčení druhé části Gilmorových děvčat, teď mám na mysli čtyři díly o filmové délce s názvy ročních období. Dohromady "Rok v životě".



Mně to prostě přijde ujeté... Všichni si báječně sedli, všechno bylo úžasné, všechna ta setkání, polibky, všechny miluji... Byla jsem ráda, když tato část knihy skončila. A to jsem se na ni těšila ze všeho nejvíce!

Daleko zajímavější pak pro mě byly pasáže, kde se Lauren věnovala vlastnímu psaní. Netušila jsem, že se zapojila i do příprav několika scénářů a že napsala vůbec nějakou knihu, či dokonce jinou knihu než tuto. Nejspíš se pustím do vyhledávání jejích psaných děl. Asi bude něco jiného číst od Lauren texty ne o sobě, ale o jiných postavách. Jsem na to zvědavá.
Konkrétně mám na mysli novelu "Someday, someday, maybe" v ČR vydanou jako "Jednoho dne, možná..."


Kdybych se měla uchýlit ke známkování, má profesní deformace, dala bych dvojku. Vlastně dva minus. Kniha místy pobavila, místy zaujala, ale nenadchla až tak moc, abych si ji někdy přečetla ještě jednou. V určitém směru mi nevyhovovalo chaotické přeskakování myšlenek Lauren a její zvláštní popisování skutečností. Ale ne, nejsem barbar, abych si vytrhla stránku s věnováním a knihu poslala dál.

(Lžu, uvažovala jsem o tom, ale natolik respektuji svou přítelkyni, že bych to opravdu neudělala.)

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Čtenářský deník: Ruda královna

Už je to nějakou dobu, co jsem četla pěkně fantasy. Vlastně abych byla upřímná... Přečetla jsem si jako mladý dospělec Tolkiena a Sapkowského a nedovedla jsem najít nic, co by se jim mohlo rovnat. Časem se nejspíš mé nároky snížily nebo se projevil vliv kojení na mozkovou kapacitu. Každopádně jsem přečetla třídílnou teen fantasy o andělovi na Zemi a dala jsem to úplně v pohodě. I když, jak je vidno, ani název mi v hlavě nezůstal, takže tak velký dojem to na mě opravdu neudělalo. A pak mi do ruky přišla Rudá královna. Neměla jsem velká očekávání, ale kupodivu jsem měla čas. Zhruba pětkrát denně po 15-20 minutách. Naučila jsem se bravurně zvládat polohu na kojení i na otáčení stránek. A k závěru jsem se dopracovala velmi rychle. Příběh se odehrává ve světě Rudých, obyčejných smrtelníků s rudou krví, a jejich pánů Stříbrných, kteří jsou nadáni nadpřirozenými schopnostmi. Nespočet stříbrných rodů, přičemž každý rod má svou schopnost, a nad nimi jejich král a královna. Kr...

Čtenářský deník: O rodičích a dětech

Autorem této novely je Emil Hakl, vlastním jménem Jan Beneš. Za toto dílo získal v roce 2003 cenu Magnesii Litera. Mezi jeho další tvorbu patří díla Pravidla směšného chování, Skutečná událost a další.  SIDERRO. Emil Hakl. [obrázek]. Wikimedia Commons [online]. [cit. 2016-04-19]. Dostupné z: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Emil_Hakl.jpg. Zcela jednoduše lze říci, že kniha popisuje rozhovor otce a syna při jedné večerní procházce. V jejich rozhovoru se prolínají vzpomínky obou protagonistů, názory na svět, ženy a jiné. Vše je psáno z pohledu syna, který snad občas zápasí s pocitem viny, že svého otce zanedbává, na druhou stranu ho leccos na něm štve. I když mi mužský svět v tomto podání rozhodně není blízký, ten pocit zvláštní povinnosti vůči rodičům, i když my, jejich děti, už jsme dospělí, mi byl blízký. Přesto jsem nedokázala oběma hrdinům tolik rozumět, otec se cítí na prahu konce svého života, syn, čtyřicátník, kriticky hledí na své nerozvážné mládí. Vše...

Čtenářský deník: Rozum a cit. Jane Austenová v jednadvacátém století

Už je to celkem dlouho, co jsem si půjčila v knihovně nějakou knížku, rozuměj beletrii. Moje poslední roky života byly sice velmi vydatně čtenářsky naplněné, ale především odbornou literaturou v českém nebo německém jazyce. A když už se mi poštěstilo a mohla jsem zalovit v krásné literatuře, nebyla to volba, ale lov jednoho určitého kousku, který mi byl jinou osobou určen, tedy povinná četba. Už na střední škole jsem si zvykla psát čtenářský deník. Vlastně zprvu to byla povinnost, ale pro mě se to stalo zálibou. Při studiu na VŠ jsem v tom pokračovala dál, opět zčásti z povinnosti, ale i ze záliby. Spolužačky, spolužáky jsme totiž v našem oboru neměly, si ze mě trochu dělaly kvůli tomu srandu, že můj čtenářský deník pamatuje knihy pro všechny věkové kategorie. Trochu tomu tak bylo. Byla jsem na svůj čtenářský deník patřičně hrdá, ale postupem času kapku ztrácel smysl, když už jsem nikomu nebyla povinna interpretovat mnou přečtené knihy. Takže co s tím? Jako učitelka jsem se jednu ...