Malá spisovatelka

Autorem této novely je Emil Hakl, vlastním jménem Jan Beneš. Za toto dílo získal v roce 2003 cenu Magnesii Litera. Mezi jeho další tvorbu patří díla Pravidla směšného chování, Skutečná událost a další.  SIDERRO. Emil Hakl. [obrázek]. Wikimedia Commons [online]. [cit. 2016-04-19]. Dostupné z: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Emil_Hakl.jpg. Zcela jednoduše lze říci, že kniha popisuje rozhovor otce a syna při jedné večerní procházce. V jejich rozhovoru se prolínají vzpomínky obou protagonistů, názory na svět, ženy a jiné. Vše je psáno z pohledu syna, který snad občas zápasí s pocitem viny, že svého otce zanedbává, na druhou stranu ho leccos na něm štve. I když mi mužský svět v tomto podání rozhodně není blízký, ten pocit zvláštní povinnosti vůči rodičům, i když my, jejich děti, už jsme dospělí, mi byl blízký. Přesto jsem nedokázala oběma hrdinům tolik rozumět, otec se cítí na prahu konce svého života, syn, čtyřicátník, kriticky hledí na své nerozvážné mládí. Vše...

Tak jsem to dlouho nevydržela a vyhledala jsem v knihovně poličku, která byla určena pro díla Jane Austen. A to jsem si myslela, že se k ní nevrátím. Pošmourné jaro mě ale dohnalo k těmto činům a já jsem zatoužila ještě jednou se začíst do podobně laděných romantických příběhů, ale ne různě zpracovaných, ovšem hezky do originálu. A rovnou přiznávám, že nezůstanu jen u této. Pýchu a předsudek jsem dosud znala jen ve filmovém zpracování s Keirou Knightley. Tuto herečku mám celkem v oblibě přestože mi občas přijde, že podivně pohybuje ústy v určitých situacích a při chůzi má ramena zvláštně vzadu a díky tomu jí její dlouhé štíhlé paže nehezky plandají za zády. Dobře, to jsem se nevyjádřila zrovna pozitivně, ale přímo mě to "praštilo" do očí ve filmu Pokání, kde má na sobě Keira nádherné zelené šaty a takto neelegantně se v nich pohybuje. Zde to jedna malířka na DeviantArtu hezky zvěčnila: NAJLAQAMBER. Keira Knightley. [obrázek]. DeviantArt  [online]. [cit. 2016-03-1...

Další knížka, která se objevila mezi novinkami při mé návštěvě knihovny po studiích. Upřímně jsem byla zvědavá. Útlá knížka s líbivým přebalem a na první pohled všeříkajícím názvem slibovala zajímavé čtení, možná prodchnuté myšlenkami, hodné k zamyšlení. Jméno autora mi bylo naprosto neznámé, ale to není v mém případě nic překvapujícího. Anotace slibovala příběh lososa, který byl odlišný od ostatních ve svém hejnu nejen vzhledem, ale i myšlenkami. Kniha vypráví o jeho cestě z moře do míst, kde se narodil, aby sám zplodil další lososí potomstvo. Autor Ahn Do-hyun se narodil v roce 1961 v Jižní Koreji a proslavil se především jako básník. Popularitu však získal i v próze právě díky tomuto poetickému dílu, které připomíná jakousi alegorii nebo ještě lépe moderní (až ekologickou?) bajku. Nechci prozrazovat celý děj, i když ten tu je velmi jednoduchý. Všichni známe z hodin přírodopisu podivný osud lososů, kteří se jako dospělí jedinci vhodní k páření vydávají na cestu proti proudu ...

Už je to celkem dlouho, co jsem si půjčila v knihovně nějakou knížku, rozuměj beletrii. Moje poslední roky života byly sice velmi vydatně čtenářsky naplněné, ale především odbornou literaturou v českém nebo německém jazyce. A když už se mi poštěstilo a mohla jsem zalovit v krásné literatuře, nebyla to volba, ale lov jednoho určitého kousku, který mi byl jinou osobou určen, tedy povinná četba. Už na střední škole jsem si zvykla psát čtenářský deník. Vlastně zprvu to byla povinnost, ale pro mě se to stalo zálibou. Při studiu na VŠ jsem v tom pokračovala dál, opět zčásti z povinnosti, ale i ze záliby. Spolužačky, spolužáky jsme totiž v našem oboru neměly, si ze mě trochu dělaly kvůli tomu srandu, že můj čtenářský deník pamatuje knihy pro všechny věkové kategorie. Trochu tomu tak bylo. Byla jsem na svůj čtenářský deník patřičně hrdá, ale postupem času kapku ztrácel smysl, když už jsem nikomu nebyla povinna interpretovat mnou přečtené knihy. Takže co s tím? Jako učitelka jsem se jednu ...

Dnes bych se ráda podělila se světem o několik poznatků ze světa učitelství. Nejspíš toto téma nikoho tolik nepřekvapí, protože o školství mluví všichni a s oblibou především ti nezasvěcení. Každý totiž o něm něco ví, protože každý prošel minimálně základní školou nebo si pořídil ratolesti, které školu momentálně navštěvují, což z něj dělá odborníka prvního řádu. A učitelé, kteří mají velmi živou zkušenost, pak v takové diskusi mlčí, občas chvíli obhajují, a pak jen složí ruce do klína a přejí si, aby nikdo nevěděl, co dělají za práci. (Jistě ne všichni, jsou i velmi hrdí učitelé a ti pak zmizí do soukromého sektoru.) A to je společenská prestiž našeho povolání. Ano, píšu našeho, i já trpím neduhem poučovat ostatní a dala jsem se na dráhu učitelky. Dnes tu ale nechci sepisovat, jaké fámy o učitelích existují (nebo i o školách, kde se učitelé vzdělávají), dnes bych ráda zmínila několik bodů/problémů, se kterými jsem se jako začínající učitelka setkala a na které jsem nebyla v rámci s...

Proč zrovna dnes začít psát blog? Blog má dnes kde kdo, že to až hezké není. Moderní fenomén, malá úchylka vyjádřit se, přičemž publikum může tvořit kdokoliv, ale autor může zůstat schován bezpečně za anonymní přezdívkou. Moje babička mi do hlavy vštípila přísloví: "Jména hloupých na všech sloupích." Ona sice toto přísloví připomínala, když jsme v parku míjeli pomník, který se stal jakýmsi tréninkovým místem místních sprejerů, ovšem dnes bychom mohli říci "jména hloupých na všech blozích". A já že se k nim chci přidat? Nebývá běžné, aby autor svého blogu hned na úvod sepsal, proč tento blog chce vůbec psát, čím je tak zajímavý, čím jedinečným se zabývá, co dokonalého tvoří, čím prostě ještě může už tak znuděné obecenstvo právě on zaujmout. Rovnou se přiznám, že má osoba nepřekvapí ničím, snad jen svou všedností a průměrností. Nehodlám vyrábět originální šperky, radit ženám jak zhubnout, přibrat, líčit, odlíčit, obléct, kojit, vařit, péct, uklidit, opravit, post...