Proč zrovna dnes začít psát blog? Blog má dnes kde kdo, že to až hezké není. Moderní fenomén, malá úchylka vyjádřit se, přičemž publikum může tvořit kdokoliv, ale autor může zůstat schován bezpečně za anonymní přezdívkou. Moje babička mi do hlavy vštípila přísloví: "Jména hloupých na všech sloupích." Ona sice toto přísloví připomínala, když jsme v parku míjeli pomník, který se stal jakýmsi tréninkovým místem místních sprejerů, ovšem dnes bychom mohli říci "jména hloupých na všech blozích". A já že se k nim chci přidat?
Nebývá běžné, aby autor svého blogu hned na úvod sepsal, proč tento blog chce vůbec psát, čím je tak zajímavý, čím jedinečným se zabývá, co dokonalého tvoří, čím prostě ještě může už tak znuděné obecenstvo právě on zaujmout. Rovnou se přiznám, že má osoba nepřekvapí ničím, snad jen svou všedností a průměrností. Nehodlám vyrábět originální šperky, radit ženám jak zhubnout, přibrat, líčit, odlíčit, obléct, kojit, vařit, péct, uklidit, opravit, postavit a nevím, co dalšího. Ani nepocházím ze zvláštního prostředí (i když...). Nehodlám také čekat na příval slávy a poté, jen tak mimochodem, sepsat článek, proč jsem vůbec začala psát blog. Nemusela bych se dočkat. A já zrovna toto chci napsat a o tomto vlastně celé bude - o tom, že chci. Trochu sebestředné, ale kde jinde mohu být sobečtější, než tady?
A jak už to tak bývá, mám inspiraci. Ne v sebestřednosti, v tom si bohatě vystačím sama, ale v tom začít psát blog. Dnes asi nejznámější blog, který byl oceněný Magnesií Literou, je výtvor Marušky Doležalové. Neodpustím si familiární označení - Maruška pochází ze stejných končin a po přečtení několika příspěvků člověk nabude pocit, že ji velmi dobře zná.
Takto se zdá, že aspiruji na získání podobné ceny, už název mého blogu je celkem sebevědomý. Těžko vás teď přesvědčovat, že je tomu jinak. Takže proč ne? Hodlám získat cenu Magnesii Litera za nejlepší blog! :) A je to venku. Akorát nevím, v čem bych na předávání ceny šla, když si chci zachovat anonymitu, která mi přijde jako velmi mocná zbraň internetového prostředí. Takový ten lórienský plášť (pokud tedy znáte Pána Prstenů).
Jenže Maruška Doležalová jako celek to nebyla - ona splňuje hned první kategorii pro psaní blogu - zvolila si zajímavé povolání, povolání herečky. Za všechno může jeden její příspěvek: "Já nic, já introvert..." a v něm hezká pasáž:
"A extrovert rozkládá rukama, vypráví a introvert poslouchá, poslouchá, a když nepřijde ke slovu, napíše potom na svůj blog vše, co ho extroverti nenechali říct."
(s. 118 in Kafe@cigárko)
(Pomyslela si Maruška, že bude někdy citována?)
Rozhodně se cítím jako introvert, jedna z mála věcí, kterou jsem si ve svém životě jistá. S Maruščiným článkem jsem se v tomto ohledu naprosto ztotožnila. Nedokázala bych to, co ona, a ani po tom netoužím, ovšem ve skrytu duše bych také ráda špetku pozornosti. Je však trochu zvláštní, že mi postačí tento prostor. Nikdo mě poslouchat (číst) ani nemusí, ale já získávám dojem, že jsem řekla, co jsem chtěla.
A kdo o to bude stát, ten se to dozví. :)
Komentáře
Okomentovat