Malá spisovatelka

Asi bych se měla přiznat rovnou, že jsem nějak tím svým mateřstvím posedlá. Ale opravdu - zvládla jsem krutou střední školu a svou vlastní divnou pubertu. Zvládla jsem vysokou školu, kde jsem marně doufala, že některé dětinskosti se už konat nebudou a že mám kolem sebe inteligentní jedince. Haha. A zvládla jsem úspěšně vstoupit do manželství a pořídit dům. Jenže to všechno je nic, když nevíte, jaké je to mít dítě. Tím chci říci, hluboká úklona všem matkám. Obzvláště těm, kteří ví, jaké je to mít řvoucí dítě! Takže když se pak setkám s nějakou literaturou, ideálně zábavnou, na téma mateřství, automaticky po ní sahám. Nejspíš toho nemám dost, asi nějaká, můžeme už říci, že profesní, deformace. Jenže ne každá mě tak osloví. Třeba taková kniha Prvootec. Nestává se mi často, že bych knihu odložila, ale tady jsem to udělala po pár kapitolách. Sice jsem se opravdu těšila na pohled otce, na jeho dojmy, když ten můj, ne otec, ale muž, zcela chlapsky o svých niterných pocitech...

Tentokrát to bude jiné. Nebudu se snažit nic nadlehčovat, zesměšňovat. Píšu bohužel o věci, která mně a manželovi nadělala spoustu vrásek na čela a naši dceru notně potrápila. Kiss-syndrom. Když si toto heslo zadáte do vyhledávače, tak ještě před rokem by vám vyjelo jen pár stránek v češtině. Pár opravdu něco říkajících a pár absolutně nic neříkajících.  Dnes je těch webů trochu více, ale stále žádná sláva. Já sama dostala tip na toto onemocnění u mé dcery na proklatém mateřském webu Modrý koník:  http://annakohutova.cz/kiss-syndrom-zraneni-novorozencu-o-kterem-se-nemluvi/ Řekla bych, že je to jeden z nejucelenějších článků, co jsem tehdy našla. A dost mě vyděsil. Spoustu z toho, co se tam psalo a píše, na naši dceru sedělo: náklon hlavy, problémy s kojením, nespokojenost na bříšku (a to i v tak oslavované poloze na tygříka), špatný svalový tonus (viditelná asymetrie), preferování jednoho prsa při kojení, preferování jedné strany (ruka, noha i bok) při pohyb...

Považuji se za naprostého milovníka rodinného seriálu Gilmorova děvčata. Co milovníka! Fanatika! A určitě nejsem jediná. Všechno začínalo tím, když jsem tento seriál sledovala hezky poctivě v televizi, tuším, že na Nově. A pak přišla éra stahování a vypalování, nechoďme kolem horké kaše a hoď po mně kamenem ty, který jsi nikdy nic nestáhl! Nejspíš by to byli jen moji němečtí přátelé, ale o tom až jindy. Když jsem jako dárek dostala několik cd se všemi sériemi, tetelila jsem se blahem. Jako mladá jsem se viděla v poctivé, trochu naivní a sociálně neohrabené Rory, teď jako starší mám zase více pochopení pro chaotickou a živelnou Lorelai. Knihu jsem dostala od své velmi dobré kamarádky (to slovo "nejlepší" se mi nějak příčí, připomíná mi první stupeň na základní škole...) i s věnováním, takže zůstane u mě v knihovně. Nejsem totiž jinak typ člověka, co by knihy hromadil, naopak miluji knihovny a ráda i knihy posílám dál. Ovšem tato tam po právu bude mít své místo. Mu...

Být matkou je v dnešní době dost těžké. Ne snad proto, že by děti byly horší, i když se to traduje. "To za našich časů nebývalo..." Děti jsou pořád stejné, jen doba se mění. Podmínky a nároky, a to na děti i na rodiče. Nedávno jsem zahlédla na Facebooku hezký text o tom, jak dřív měla matka jediný úkol - dítě dobře nakrmit a postarat se o něj. Dnes je těch nároků mnohem více a s rostoucími nároky roste i určitá nesnášenlivost vůči těm, kteří jim nevyhovují. A co mě dovede vytočit ještě více, je protichůdnost určitých doporučení.  Jako prvorodička jsem si to nechtěla připustit, ale ty názory mě hodně ovlivňovaly. Jsem svým způsobem perfekcionistka a nechtěla jsem chybovat. Vždy jsem měla vše perfektní, ke své spokojenosti a především podle pravidel. Nic jsem neošidila. A pokud ano, měla jsem proto velmi logický důvod.Nekojí Ale co teď? Nebyla jsem si jistá, lékař doporučoval něco, jiný lékař něco jiného, příručka úplný opak předchozích názorů a eko-matky na internetu vš...