Asi bych se měla přiznat rovnou, že jsem nějak tím svým mateřstvím posedlá. Ale opravdu - zvládla jsem krutou střední školu a svou vlastní divnou pubertu. Zvládla jsem vysokou školu, kde jsem marně doufala, že některé dětinskosti se už konat nebudou a že mám kolem sebe inteligentní jedince. Haha. A zvládla jsem úspěšně vstoupit do manželství a pořídit dům. Jenže to všechno je nic, když nevíte, jaké je to mít dítě. Tím chci říci, hluboká úklona všem matkám. Obzvláště těm, kteří ví, jaké je to mít řvoucí dítě! Takže když se pak setkám s nějakou literaturou, ideálně zábavnou, na téma mateřství, automaticky po ní sahám. Nejspíš toho nemám dost, asi nějaká, můžeme už říci, že profesní, deformace. Jenže ne každá mě tak osloví. Třeba taková kniha Prvootec. Nestává se mi často, že bych knihu odložila, ale tady jsem to udělala po pár kapitolách. Sice jsem se opravdu těšila na pohled otce, na jeho dojmy, když ten můj, ne otec, ale muž, zcela chlapsky o svých niterných pocitech...